Tomáš Dvořák aka Floex: Trochu teď zalézám do nory
Multiinstrumentalista Tomáš Dvořák je srdcem projektu Floex, ve kterém vkusně kombinuje prvky elektroniky, minimalismu a jazzu. Často koncertuje nejen v České republice, ale i na řadě evropských festivalů. Pokud zrovna necestuje, skládá hudbu do počítačových her. Na olomouckém majálesu vystoupí v úterý 7. května v Jazz Tibet Clubu na benefičním koncertu na podporu sdružení rodičů a přátel hematologicky a onkologicky nemocných dětí. V rozhovoru prozradil mnohé o jeho inspiracích, poslední desce a nových klipech.
V Olomouci jsi už hrál na několika akcích. Jak na ně vzpomínáš?
Je to mému srdci hodně blízké město a vzpomínky mám hodně pozitivní. Například s lidmi z festivalu PAF jsem realizoval řadu společných projektů. Jednalo se nejen o koncerty nebo djing, ale i o několik experimentálních instalací nebo performancí, jakými byly třeba Archifon s Danem Gregorem nebo Živá Partitura s Tomášem Vaňkem.
Jaké jsou tvé letošní plány?
Letos se snažím především soustředit na soundtrack pro novou hru Amanita Design Samorost III. V těchto dnech jde také do lisu nový Floexí singl s názvem Gone, který bude obsahovat písničku, již jsme udělali se Sárou Vondráškovou aka Never Sol. Ta se mnou taky vystupuje živě a samozřejmě bude zpívat i na olomouckém majálesu. Součástí singlu bude i remix od Hidden Orchestra a dvě další miniskladby. Vyjde to u německého vydavatelství Denovali – doufám, že ještě někdy před prázdninami.
Vidím, že už tak nekoncertuješ – čím to?
Koncerty budou, ale bude jich o poznání méně, přestože mě hraní naživo moc baví. Jak už jsem zmínil, snažím se vyšetřit si co nejvíc času na studiovou práci, takže tak trochu zpátky zalézám do své nory.
Letos plánuješ točit videoklipy k písním Gone a Veronika’s Dream. Jaké budou?
Nechci to ještě moc prozrazovat, ale každý bude jiný. Gone je taková čistá práce. Bude to hodně fotografický, obrazově založený klip, který vznikl jako spolupráce mezi režisérkou Anyou Stuart (Alvik) a fotografem Michalem Urešem. Veronika’s Dream je zase úlet, hodně výtvarná a příběhová záležitost. Je to výsledek kolektivní práce přibližně patnácti lidí – zejména tří výtvarnic-scénografek a režiséra Tomáše Hájka. Velice se na to těším, budou to totiž první dva Floexí videoklipy.
Proč se poslední album jmenuje právě Zorya?
V knížce Neila Gaimana American Gods jsem objevil bohyni Zoryu Polunochnayu. Nejdřív se mi líbila jen ta postava, ale později jsem zjistil, že se jedná o slovanskou bohyni, která v průběhu dne mění podoby. Polunochnaya je její noční metamorfóza a tou je inspirovaná deska. Je to bohyně magie, smrti a znovuzrození. Pro mě personifikace snovosti, hlubinnosti a tajemnosti hudby – toho, jak ji vnímám na mé poslední desce. Neuchopitelnost této postavy je zase odkaz na proměnlivost a dynamičnost vlastní hudby.
Jak ses dostal ke hraní na klarinet?
K hudbě jsem tíhl od malička, ale popravdě klarinet byla volba čistě náhodná. Na kytaru a bicí se tehdy hlásilo příliš moc lidí. Doporučovali mi, že pro mě bude jako pro alergika vhodnější dechový nástroj. Když mi bylo asi šest let, tak jsem chtěl být víc cool a měl jsem zájem o saxofon, jenomže jsem si názvy nástrojů popletl a skončil u klarinetu. Dneska mi přijde, že všechny tyhle náhody byly vlastně velké štěstí.
Co je tvá největší inspirace?
Inspirací může být cokoliv. Člověk si to v sobě ukládá a pak transformuje do své vlastní tvorby. Jsou to asociace, které spustí vlastní imaginaci. Může to být něco v přírodě, způsob, jak se vlní voda, nebo třeba jemnost květů na stromu. Nebo taky film a samozřejmě hudba, která mě inspiruje různými postupy, barvou, čímkoliv. Může to být i přemýšlení o osobnosti nějakého člověka, hudebníka, pochopení jeho mikrokosmu. V určitý moment se snaží člověk něčím nadchnout, něco se mu asociuje. Jak vzniká hudba samotná, se nesnažím vůbec pochopit – myslím, že je to to nejlepší, co pro vznik nápadu můžu udělat. Maximálně můžu mít určitý pocit nebo být v nějakém rozpoložení. Vše ostatní musí přijít samo.
Vytváříš skladby k počítačovým hrám. Liší se tvorba herní hudby od “běžného” skládání?
Je to podobné. Existují nezajímavé komerční projekty a pak bandy bláznů, které se snaží vymyslet něco jiného a nového. Pro mě je práce na hudbě do her dost jiná, více zaměřená na vyjádření nějaké atmosféry či emoce a méně na silné hudební momenty. Navíc spolupracuješ s více lidmi, takže se musíš spíše snažit naslouchat představám a cítění ostatních.
V jaké fázi je soundtrack ke třetímu dílu Samorosta?
S hudbou teprve začínám, ale kluci na hře už intenzivně pracují. Není to záležitost na pár měsíců, je to práce na několik let.
Jak sis užil nedávné hraní před Hidden Orchestra?
Bylo to jako potkat se se starými známými kamarády. Jsou to nejen skvělí muzikanti, ale taky moc fajn lidi a koncert se povedl na výbornou.
Před olomouckým majálesem budete mít koncert v Turecku. Kde v zahraničí se vám hrálo nejlépe?
Nemůžu říct, že bych měl nějaké vyloženě oblíbené místo. Každopádně minulý rok nás všechny určitě moc bavilo turné v Rumunsku, stejně jako koncert v Edinburghu právě s Hidden Orchestra. Berlínský koncert v kostele s Murcofem jsme si taky moc užili. V Istanbulu to pro nás bude určitě hodně zajímavý, je to klub, který má špičkovou dramaturgii, stejně jako u nás třeba Palác Akropolis.
O Tomáši Dvořákovi:
Tomáš Dvořák je skladatel, producent, klarinetista a multimediální umělec, který se narodil v roce 1978 v Praze, kde i momentálně žije. Soundtracky k počítačovým hrám vydává pod vlastním jménem a svou sólovou tvorbu pod projektem Floex. Zásadním nástrojem v jeho hudbě se stal klarinet, na který hraje od šesti let. Se studiem Amanita Design spolupracoval a vydal hudbu k počítačovým hrám Samorost, Questionaut a Machinarium. S projektem Floex pak dvě alba Pocustone (2001) a Zorya (2011). Loni za posledně jmenované získal dvě ceny Anděl v kategoriích Alternativní a Elektronická hudba, nominace na cenu Vinyla a hudební cenu Apollo.
Rozhovor připravil Tomáš Krejčiřík, foto: Michal Pajdiak