S Jiřím Wolkerem nejen o životě…

Básník Jiří Wolker, rodák z nedalekého Prostějova, který velkou část svého života prožil v domě prarodičů na Svatém Kopečku u Olomouce, si ve svém diáři našel chvíli, aby zodpověděl zvídavé otázky naší redaktorky. Chcete se dozvědět, jak se formoval jeho vztah k literatuře,  ke studiu, či pohled na život? Čtěte dál!

Tématem letošního Majálesu je Literatura kolem nás. Zajímalo by mě, kdy jste si uvědomil, že se jí chcete věnovat?

Už od útlého dětství jsem se věnoval všemu možnému umění, hlavně díky matce, za což jsem jí taky dodnes vděčný. Dala mě na hodiny houslí a klavíru, učil jsem se kreslit, studoval jazyky, sportoval a skládal své první básně. To se změnilo v šestnácti letech na gymnáziu, kdy jsem se rozhodl všeho nechat a věnovat veškerý svůj  čas pouze literatuře. Ukázalo se, že to byla dobrá volba.

Už tehdy jste někde publikoval?

Pár textů mi vyšlo ve studentských časopisech, něco jsem napsal do šuplíku a  vydal až později. Měl jsem obrovské štěstí, dostalo se mi veliké podpory od mých profesorů.

Podle čeho jste se rozhodoval, kam půjdete na vysokou školu?

Kdyby v době mého nástupu do studií fungovala univerzita v mojí milované Olomouci, asi bych neváhal a navštěvoval tamější. Bohužel, štěstí mi nepřálo. Otec chtěl, abych studoval práva v Praze, a já se  rozhodl mu vyhovět. Navštěvoval jsem ovšem také přednášky na filosofické fakultě, zaujali mě například hodiny Františka Xavera Šaldy a Zdeňka Nejedlého. V Praze jsem nakonec zůstal až do června 1923.

Vzpomínáte si, kdy vyšla vaše úplně první kniha?

To vám povím naprosto přesně. V roce 1921 vyšla sbírka Host do domu. Je z období, kdy jsem přijel do Prahy, kde jsem si připadal dlouhou dobu jako přistěhovalec, neřkuli cizinec. Stýskalo se mi po domově a rodině, což je na ní, dle mého názoru, dosti znát. Zároveň jsem se ale snažil těšit z každé maličkosti, z každé nové věci, kterou se mi podařilo poznat. Chtěl jsem ostatním předat životní energii, optimismus, naději, že v budoucnu bude lépe. V dalším roce to byla sbírka Těžká hodina. Při její tvorbě jsem dospěl, zjistil jsem, co požaduji od života. Potřeboval jsem se vyrovnat s realitou všedních dní, opustit ten vysněný svět.

Není tajemstvím, že jste letní měsíce nejraději trávil u svých prarodičů. Věnoval jste se i jiným aktivitám?

Když jsem nebyl v Olomouci na Kopečku, rád jsem jezdil na skautské tábory. Hlavně před ukončením studia na gymnáziu. S Antonínem Svojsíkem jsme jezdili do Orlovských lesů nedaleko hradu Lipnice. Spoustu času jsem také trávil se svými bratry Sokoly.

Zahraničí vás nelákalo?

Lákalo, samozřejmě, že ano. Ale měl jsem ho spojené spíše s léčebnými procedurami. Už jako dítě jsem býval často churav, trápily mě záněty mandlí, které jsem nejprve léčil doma v Prostějově, později v Olomouci, a nakonec i v Praze. Proto mě rodiče od dětství posílali často k moři. Mělo mi pomoci.

Pociťoval jste sám na sobě příznaky závažnější nemoci?

Někdy během druhého roku mých pražských studií se u mě projevil dlouhotrvající chrapot a silná únava. Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu, myslel jsem si, že je to prostě následek tolik intenzivního studia. Problémy ovšem přetrvávaly, přátelé mi proto doporučili návštěvu na klinice profesora Císlera. Právě ten mi nakonec diagnostikoval tuberkulózu. To bylo v dubnu 1923.

Takže jste zahájil intenzivní léčbu…

Ano, v červnu jsem odjel do Vysokých Tater, do sanatoria v Tatranské Poliance. Ale ani tam mi moc nepomohli. V září mě postihla nervová nemoc, v říjnu zápal plic. Vše se jen stupňovalo. Tehdy jsem se rozhodl napsat svůj epitaf. V listopadu jsem trpěl zánětem pohrudnice a nakonec se projevil zápal mozkových blan. Závěr mého krátkého života nebyl zrovna veselý.

Kdy jste tedy přijel domů, do rodného Prostějova?

Rodina si mě v sanatoriu vyzvedla na konci roku. Můj konec nastal krátce poté, na začátku ledna, tuším, že to bylo třetího. Doma vyhověli mému přání, náhrobní kámen nese můj vlastní epitaf:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh’ srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.

Jsem rád, že můžu odpočívat právě tady a být tak blízko k rodině a rodnému městu.

Po vaší smrti se objevily hlasy zpochybňující autorství sbírek, které jste vydal pod svým jménem. Co si o tom myslíte?

Považuji to za sprostou pomluvu a vlastně mě to velmi mrzí. Samozřejmě, že je vše má tvorba. Také vím, že má matka vynaložila obrovské úsilí, aby tyto negativní názory umlčela. Je mi líto, že jsem jí přivodil ještě takové starosti.

Text: Lucie Kratochvílová | Foto: Archiv města Prostějov