Zrní: V Olomouci jsme veselí vždycky

Pětičlenná kladenská kapela Zrní se na hudební scéně pohybuje už patnáct let. Za tu dobu vydala čtyři plnohodnotná alba, hudbu k tanečnímu představení skupiny VerTeDance či živý záznam loňského akustického koncertu na pražském Střeleckém ostrově. To, že se jejich hudba a vystoupení lidem líbí, dokazují také nominace na ceny Vinyla, Apollo či Anděl. Loni na festivalu Colours of Ostrava si skupina zahrála s filharmonií před více než dvacetitisícovým publikem. A ve středu 4. května se představí také na olomouckém majálesu na hudební scéně ve Zbrojnici. Jejím nepřehlédnutelným členem je zpěvák, kytarista a flétnista Jan Unger. V rozhovoru prozradil, jaký má vztah k lidovým písním, jakým způsobem se skupina vrací ke svým kořenům a proč podporuje školu v Tibetu.

Letošním tématem olomouckého majálesu je Škola základ života. Na jaké školní zážitky si vždy rád vzpomeneš?

Pamatuju si dva začátky. Ten první, na vesnický základce, první den v první třídě, velký vzrušení, co že to ta škola bude zač. Babička nás vyprovodila, měl jsem i takovou domáckou kravatku. Spoustu dětí, rodičů a velkejch aktovek. To se mi vybavuje. Pak si vzpomínám na první školní den na gymplu, koukám, jestli je ve třídě někdo, s kým bych si mohl rozumět, to už mám vytahaný hippies hadry a dlouhý vlasy, čekám velký dobrodružství, který má končit slavnou maturitou.

Jaký předmět ti ve škole šel?
Bavilo mě vždycky to, na co jsme měli dobrý učitele. Každej předmět je zajímavej, pokud o něm člověk umí vyprávět, pokud cítíš, že ho to baví, fascinuje, vyzná se v tom a chce ti to předat. Netlačí na tebe, nedělá z tebe hňupa, zkouší v tobě prostě zapálit oheň pro věc. Zjistit, je-li to to, v čem je tvůj potenciál. Pokud ne, žádnej průšvih, hledá se dál. Tak by to mělo v ideálním případě být. Škola by měla hledat a objevovat, kde je talent mladejch lidí.

Jaký je váš vztah k Olomouci? Odehráli jste hodně koncertů, máte z hanácké metropole nějakou veselou příhodu?

Máme Olomouc rádi. Koncerty tady jsou vždycky pěkný, lidi vřelý. Odehráli jsme toho tady opravdu už docela dost. Často hrajeme na náměstí. Tyjo, v žádným jiným městě jsme snad na náměstí nehráli tolikrát. Máme tu jeden z našich nejoblíbenějších klubů – Jazz Tibet Club. No a taky se tu stavujeme často na jídlo, když projíždíme kolem. Veselí jsme tady vždycky.

Máš nějaký hlubší vztah k majálesu? Jaké máš vzpomínky na první, kterého ses zúčastnil?

Pamatuju si jenom jeden majáles, a to na gymplu na Kladně, kam jsem chodil. Vím, že to byla sranda, vítaný pozdvižení, a pamatuju si pocit takový pospolitosti, síly toho celku – mladejch proti docela kostnatýmu systému školy. Ale možná i nadšenej pocit, že jsme přece jenom i s učitelama na jedný lodi a že všechno má smysl.

Zrní Helena v krabici, Veronika KrejčíJe vám jedno, zda hrajete na komerčním či univerzitním majálesu?

Jak se to vezme. Pro nás je hlavní hrát to, co chceme, bez jakýchkoli ústupků, nepodřizovat se, nejít na ruku. Hraním se živíme a hrát potřebujeme. Samozřejmě máme mantinely v tom, kde vystoupit. Nechceme někomu dělat reklamu, hrát na ošklivejch místech či ve společnosti kapel, který nám jsou nepříjemný. Nechceme podporovat instituce, který nám jsou nesympatický. I když upřímně, kdo ví, kdo stojí za jakoukoli větší akcí? No, je to téma. Když se ale ptáte na majálesy, stalo se nám, že loni jsme hráli v Ústí nad Labem na „komerčním“ majálesu, ale letos se tam vzedmula vlna studentů a teď pořádají vlastní studentskej majáles. Nesouhlasili s tím, jak ten komerční vypadá. Oslovili nás nedávno a my je samozřejmě moc rádi podpoříme.

Jste patroni školy v Malém Tibetu. Pomáháte podobným způsobem často, proč zrovna tato škola?

Podporujeme ji v rámci organizace Brontosauři v Himalájích. Snažíme se vždycky aspoň čtyřikrát do roka hrát na nějaký smysluplný benefici. Zrovna „Tibet“ jsme podpořili v minulosti už mockrát a tak jsme rádi, že jsme se teď setkali právě s touhle organizací a dostalo to dlouhodobej koncept. Tibet je pro nás symbolickej. Upřednostňování obchodů s Čínou nad lidskejma právama, obchodu před duchem a lidským životem… Bohužel je to realitou v naší zemi, radši budeme mít pandu v zoo, než tibetskou vlajku na pražský radnici. Mimochodem chudák panda. Jak k tomu přijde, že je předmětem takovýhle hnusárny? Přitom naše země by, vzhledem k minulosti, mohla a měla bejt hlásnou troubou, vlajkovou lodí boje za lidský práva. Bohužel to promarňujeme. Promarňujeme odkaz sametový revoluce, odkaz Václava Havla. A bohužel se podílíme na tomhle šílenství ducha, podporujeme civilizační nemoc. My jako kapela se na tom podílet nechceme a nebudeme.

Letos slavíte 15 let existence kapely a vyrazili jste na turné. Rozhodli jste se před každým koncertem zahrát i akusticky venku, třeba na náměstí. Jaká je na tyto koncerty odezva? Je to pro vás návrat ke kořenům?

Jo, je to návrat. Začínali jsme na ulici, hraním do klobouku i bez klobouku, vandrováním, stopováním. Vždycky, když jsme přijeli, našli jsme si místo a začali hrát. Teď, když jsme přemýšleli, co by bylo pěkný podniknout na 15. narozeniny, napadlo nás, vrátit se k tomu. Dlouho jsme na ulici nehráli. Tehdy to skončilo s tím, jak jsme začali hrát stabilně v klubech, na ofiko akcích. No a ten návrat je moc příjemnej. Je to úplně jiný hraní, jinej pocit, jinej stud, jsi naprosto odzbrojenej, žádný pomocníci v podobě zesilovačů, efektů, světel. Holý písničky v holým prostoru, holý my před lidma, který nás často neznají. Je to skvělý a myslím, že pro kapelu a konečně i pro ty písničky je to zdravý.

Co považuješ za ta léta za nejzásadnější v životě kapely?

Vše považuju za stejně důležitý. Skládá se to jako střípky, všechny mají svůj jedinečnej význam. Každá situace má smysl, ovlivňuje a je ovlivněná situací jinou. Vyčnívají z toho nějaký špičky, který jsou vidět, to jsou třeba hotový desky. Vyčnívají ocenění, který způsobily, že se o nás víc ví. Vyčnívá setkání s Radůzou, s naším manažerem Tomášem nebo s producentem Ondrou Ježkem, ale to všechno se děje až v následku a kontextu jinejch kroků a pohybů, který zdánlivě nemají význam. Není nic nejzásadnějšího. Baví nás to a děkujeme, všem co nám pomohli a pomáhají.

Dříve jste hrávali hodně na ulici. I v zahraničí. Kolikrát jste už vystupovali v takové zimě jako letos v Českém Krumlově, kdy bylo minus 18 stupňů?

V takový zimě fakt jen párkrát. Pamatuju, že několikrát jsme podobnej mráz zažili, když jsme si ještě v začátcích vždy před Vánocema chtěli vydělat nějaký peníze na dárky.

Po koncertech dostáváte skvělé a praktické dary – dorty, pytel se zrním či ponožky. Který vás potěšil nejvíc?

Každej takovej domácí dárek nás moc těší. Že mají lidi potřebu něco vyrobit a dát nám to za to, že my něco vyrábíme a dáváme to jim. To v sobě nese nějakou informaci. O smysluplnosti toho, co děláme. A taky je skvělý že naše písničky motivují k nějaký tvůrčí aktivitě. Už jsme dostali i knížky, básničky, různý domácí výrobky, obrázky, několik domácích pálenek, marmelády, tašku, obří sklenici medu, ponožek už spoustu, dorty. Krásný věci, děkujeme!

Zrní Colours of Ostrava foto Deník, Lukáš Kaboň

Jste výborní muzikanti. Kde jste k tomu přišli? Je někdo z vás vystudovaný hudebník?

Neřekl bych, že jsme výborní muzikanti v tom klasickým slova smyslu. Technicky není nikdo z nás žádnej premiant. Naše síla je spíš v týmu a v tom, že cítíme, co chceme říct. Honza houslista má konzervatoř, každej z nás chodil do hudebky, to nám hodně pomohlo, ale myslím, že to nejdůležitější je jinde.

Jak moc tě inspirují české a moravské lidovky?

Lidovky nám doma zpívala maminka, když jsme byli se ségrou malí. To byl první kontakt a asi měl pro mě velkej význam. Pak jsem je slýchával, když se scházely babiččiny sestry z Moravy a zpívaly spolu mnohohlasně a tancovaly. Přišlo mi to tehdy nádherný, silný. Že existuje něco, co se předává z generace na generaci. Radost předávaná písničkama. Mám to spojený s prací venku, s obracením sena, s kopcema a pastvinama, s putováním, se životním přístupem. Brát život se vším, co přináší, a nechtít jenom to jednoduchý, levný, pohodlí, trvalejch 21 stupňů a zapnutou televizi. Lidovky, stejně jako třeba všemožný řemesla, ve mně vzbuzují radost, povzbuzují víru v dobro. Moc rád bych něco z lidovek v sobě udržel a předal to i svým dětem. Okýbača.

Často hrajete na různá železa, hrnce, vidličkami i noži. Jak vám to jde v kuchyni? A jak často čtete dětem?

S kuchyní to máme v kapele každej jinak. Specialistou přes jídlo a vaření je houslista Honza, pro něj je to velká vášeň. Já například vařit vůbec neumím. A se čtením dětem je to tak, že žádný děti nemáme, takže zatím se žádný čtení nekoná. Ačkoli třeba minulý léto jsem celá kapela v Karviné předčítali dětem v rámci programu Celé Česko čte dětem. A bylo to moc pěkný. Až budeme děti mít, budeme jim určitě číst hodně.

Loni jste na festivalu Colours of Ostrava hráli s Janáčkovou filharmonií. Jak celý ten nápad vznikl a jak to zpětně hodnotíš? Byli jste nervózní? V květnu budete mít koncert s filharmonií v Hradci Králové, co na něm lidé mohou očekávat?

S tím nápadem přišla Zlata Holušová, ředitelka Colours. Nabídla nám to spontánně hned potom, co nás slyšela hrát akustickej set pro promotéry na showcase festivalu Nouvelle Prague. Řekla nám, že si podle ní zasloužíme něco velkýho, že má představu s filharmonií a že nás dá na hlavní pódium v dobrý čas. A jak řekla, tak se fakt stalo. Měli jsme z toho obrovskou radost a jak zkoušení, tak koncert jsme si užili. Slyšet jak kolem tebe hraje celá filharmonie je velkej zážitek, hlavně když je před tebou přes dvacet tisíc lidí. Nervózní jsme skoro nebyli. Třeba já jsem cítil zodpovědnost, aby to všechno vyšlo, tak jak je to nacvičený, a taky abychom nezklamali Zlatu, když do nás vložila takovou důvěru. Ale jakmile jsme začali hrát, tak i tohle bylo pryč a fakt jsme si to užili. V Hradci zahrajeme stejnej program s místní filharmonií.

Vaše desky mají krásné booklety. Album Hrdina počítačový hry jde do světa obsahovalo knížečku, Následuj kojota i nálepky. Je to apel na lidi, aby si kupovali desky fyzicky? Kolik máš doma přibližně desek?

Já sám doma moc hudby nemám. Slyším ji denně na zkoušce, na koncertě, když si doma hraju, takže si rád užiju ticho, ruch z ulice či z lesa. Když už poslouchám, tak často na YouTube, kde novou hudbu objevuju. Pro nás jako kapelu jsou booklety důležitý jako protiváha proti poslouchání MP3 a hudby na netu. Koncept alba vnímáme jako něco ucelenýho, z vlastního světa, nejenom hudebního, ale i výtvarnýho. Bereme to tak, že nemá cenu se bránit stahování, kopírování, poslouchání přes net. Doba je taková, sami to tak děláme a má to spoustu výhod. Vedle toho ale chceme nabízet hmatatelnej objekt nesoucí hudbu. Desku, kterou si ohmatáš, prohlížíš, posloucháš, čteš si texty. Desku ideálně na vinylu, která má lepší a autentičtější zvuk než MP3. Tudy se to s poslechem hudby ubírá. A vlastně nejenom s ním. Vedle rychlosti a kvantity je zase čím dál větší zájem i o kvalitu a jiný hodnoty.

Jaké jsou vaše plány? Chystáte další spolupráci s producentem Ondřejem Ježkem? Budete hrát zase na festivalu v rumunském Banátu?

Do Banátu letos zase po dvou letech jedeme. Já se tam těším. V Rumunsku se totiž v jedný slovenský vesničce narodila i má babička, tak mám k těm kopečkům hlubší vazbu. Ani nevím, co to je. Prostě mě to tam táhne. A ten festival je boží nápad. No a s Ondřejem se uvidíme tam. A jak to bude s naší další deskou, kterou teď vymýšlíme a zkoušíme, to ještě uvidíme. S Ondřejem se nám ale pracuje výborně, takže je to pravděpodobný, že pokud i on bude chtít, tak se zase setkáme ve studiu.

Co bys vyřídil Davidu Bowiemu, tam kde teď je, tedy do vesmíru?

Ground Control to Major Tom!

Text: Tomáš Krejčiřík

Foto: Aleš Foff, Lukáš Kaboň, Veronika Krejčí