Studentský majálesy jsou sympatický, tvrdí Tata Bojs

Kapela Tata Bojs z pražské Hanspaulky se v Olomouci cítí skoro jako doma a ráda se sem vrací. Na majálesu tak nemůžou chybět. Stálice české hudební scény, která loni oslavila pětadvacet let existence, ve svém vystoupení představí nejen své největší hity, ale snad opráší i skladby z raných alb Ukončete nás…! či Futuretro.

Muzikanti, kteří začínali jako školní skupina, jsou známí především díky slovním hříčkám a energické hudbě. Nápad založit kapelu měli před čtvrtstoletím dva spolužáci, bubeník a výtvarník Milan Cais (Bublajs) a baskytarista Marek Huňát (Mardoša), už během studií na základní škole. V rozhovoru prozradili, jak to s jejich vystoupením na olomouckém majálesu vlastně bude. 

Už víte, jestli budete na majálesu hrát poloakusticky, nebo klasicky?

MC: Měl by to být náš plnohodnotný elektrický set. Záleží taky, jestli se na pódium vejdou všechny naše věci. Když tak máme vždycky v záloze variantu, že bychom zahráli tak na půl – takový elektro-akustický koncert. To je o trochu úspornější varianta, ovšem nikoliv méně energická (smích).

A chystáte něco speciálního, třeba nějaké nové projekce?

MC: Jako spešl pro majáles? Tak to je výzva! Kdyby to šlo, tak bych se toho hned chytil, ale nevím, jestli to bude technicky možné.

Můžete mít třeba komiksové oblečky.

MC: Hehe, třeba Asterixe a Obelixe (smích).

Jak to máte vlastně jako kapela s majálesy?

MC: No, jsou majálesy a majálesy. Hráli jsme na docela hodně studentských akcích a už víme, jaký jsou ty sympatický, třeba i organizačně trochu haprující, ale milý, a jaký jsou ty mega, u kterých se vybírá vstupné a je to spíš taková honírna jmen a peněz. Ty jsme se letos rozhodli z našeho záběru vytěsnit, takže toto jaro hrajeme asi tři a jeden z nich je olomoucký. Všechny organizují studenti pro studenty, tak jak by to mělo být.

Mardošo, ty budeš hrát v Olomouci i DJ set, je to tak?

Mardoša: Další den hrajeme v Ostravě, takže v Olomouci spíme, tudíž jsem nabídku rád přijal. Zahraju písničky, který se mi líběj. A budu doufat, že si na ně někdo zatančí, to mě pak samozřejmě baví víc. Dřív jsem hrával z cédéček, ale teď už to pouštím z iPadu, ke kterýmu mám připojenej kontroler. Baví mě během setu žánrově dost přeskakovat. Občas je ale těžký zamíchat nějakej song například z šedesátých let do těch novějších, občas se mi to rozjede, ale to nevadí, hlavně když se rozjede večírek!

Hrajete v Olomouci docela často. Jaký k ní máte vlastně vztah?

MC: Mám pocit, že Olomouc je hned po Praze a možná Brně město, kde hrajeme nejčastěji. Publikum je tady vždycky vnímavý a moc nás to tu baví. Nevím, možná je to tím, že to je hodně studentské město, sjíždí se tu lidi ze všech koutů republiky a mají podobný vkus. Třeba v Jazz Tibet Clubu jsme hráli už asi čtyřikrát… A i mimohudebně to tu resonuje. Dva roky zpátky jsem třeba byl pozván dělat porotce na festivalu Vzáří, teď jsem byl na olomoucké PechaKucha Night a taky na průvodcování v Muzeu umění k části výstavy Století relativity, na které mě pozval David Hrbek. Budu hodně mluvit o úžasném umělci a mém profesorovi z AVU Hugovi Demartinim.

Loni jste oslavili pětadvacet let. Co plánujete do budoucna?

MC: Ještě nám sice nezavolal ze Supraphonu Michal Máka, ale stejně si říkáme, že by to chtělo nový materiál (smích). Stanovili jsme si kvóty do budoucnosti, který bychom rádi naplnili. Jestli se nám to podaří, to je otázka. Každej z nás má totiž víc a víc aktivit a ještě do toho máme rodiny, tak je pro nás těžký to všechno skloubit a najít společnej čas na tvorbu. Zjistili jsme, že první termín, kdy se můžeme všichni společně sejít, je až v létě. Novou desku bychom rádi vydali v roce 2015. Ideálně na jaře, protože na to navazují další věci, které už se pomalu domlouvají.

Mardoša: Úplně ale nezahálíme! Teď nedávno vyšla dvoudisková kompilace vzdávající hold kapele Abraxas. Podíleli jsme se na ní jednou písničkou, která se jmenuje Honza rock’n’roll star. Tak jsme zvědaví, co na ni kdo řekne, a také na všechny ostatní verze.

Proč jste se v březnu v Jazz Tibetu rozhodli hrát elektroakusticky? Chtěli jste jen změnu?

MC: Přesně tak. Chceme, aby fanoušci, kteří už nás viděli několikrát, neslyšeli písně ve stejných verzích. Zkusili jsme to pojmout jinak, svěže, aby to bylo zábavné pro nás i pro lidi. Písničky nás najednou baví víc hrát. Tu starou už znáš a nepřekvapí tě. Stačí drobná změna a nejednou k ní přistupuješ jako k úplně nové písničce.

Mardoša: Taky je to velký dobrodružství – když už starý verze celkem umíme, uděláme nové a zase je v čem plavat!

Text: Tomáš Krejčiřík / Foto: Miroslav Mazal