Mucha: Možná si do Olomouce nevezmu podprsenku

Nejen hudební zážitek přinese návštěvníkům olomouckého univerzitního majálesu koncert brněnské punk-schlager kapely Mucha. V čele skupiny se představí mladá písničkářka Nikola Muchová, která s kytarou vystupuje od svých patnácti let, kdy koncertovala především v okolí Kyjova. Pro svou ostrou mluvu a písně prosycené hospodskými pravdami, jež zřejmě neobhájí žádná seriózní literatura, už dostala přezdívku Záviš v sukni.

Debutové album Slovácká epopej vydala v roce 2013, o rok později spatřila světlo světa deska Josefene. Mimo hraní se živí jako barmanka v kavárně Tři ocásci. V rozhovoru například prozradila, jak moc vděčí zkušeným muzikantům, kteří momentálně dávají jejím nemilosrdným písním ještě sytější barvy.

Na koncertech jsi dost svérázná a pro sprosté slovo nejdeš daleko. Jsi taková i v soukromí?

Su sprostá jako kanál. Ale jenom když chcu.

Tvé písně jsou přímé a hodně upřímné. Říkáš, že některé vznikaly po špatných zkušenostech s muži. Už je to lepší, nebo pořád stejná písnička? Mám pocit, že mužské publikum se s tebou ztotožňuje tím, že se v textech poznává.

Myslím, že studnice inspirace je bezedná. Vždycky si budu mít na co postěžovat, takové písničky se píšou samy. Muži nejsou středobod mého vesmíru. A stěžovat si taky nemusím furt. Je potřeba i pozitivních písní. Třeba o tom, jak je pěkné se po ránu vykakat.

V jednom rozhovoru jsi uvedla, že „baby tady jsou pořád považované za jemná něžná stvoření“ a že to chceš změnit. Daří se ti to?

Ty rozhovory jsou jako deník. Když se ke mně dostávají myšlenkové pochody starých rozhovorů, chytám se za hlavu. Nic měnit nechci. Ať si dělá, myslí, kdo chce, co chce. To pak zní, jako bych snad každý ženský doporučovala malý příruční revolver, aby to nebyla tolik něžná a bezbranná stvoření.

Máte dost koncertů. Skládáš teď nový materiál? Co je pro tebe momentálně největší inspirace?

Jak říkám, vše kolem. Nedávno jsme dokončili píseň o hipsterech, jejíž námět existuje už od doby, co jsem s úryvkem z této písničky bodovala v básnické soutěži Brněnská sedmikráska. Všechno, co se děje, lze komentovat, básnit a zhudebnit. To je krásné, to se mi líbí.

Obklopila jsi se zkušenými muzikanty z kapel Květy (Martin E. Kyšperský), Ty Syčáci (Petr Zavadil) či Budoár staré dámy (Štěpán Svoboda). Jak ta spolupráce vznikla a funguje? Jak se z holky s kytarou stala žena s kapelou?

Poslední dobou mi dochází, jak málo si uvědomuju, že nebýt kapely a lidí, kteří stojí za jejím vznikem a fungováním, trmácela bych se po smradlavých hajzlících zaplivaných putyk s tím svým „To, co mi vadííí…“ do nekonečna. Možná právě proto, že jsem vždycky podvědomě doufala, že se to stane, že kapela bude. Pravda, moc jsem se nenadřela, všechno přišlo tak nějak samo. Pořád říkám, že mám hroznou kliku na některý věci. Ale neusnout na vavřínech, to bych pak taky mohla jednou prodávat v lahůdkách a vzpomínat na těch pár pěkných šňůr a slávu zašlou chlastem, cigárama a sebeláskou. Nenene, makat, spolupracovat a neujet si příliš na tom aktuálním a lichotivém zájmu. A borcům velký dík a trpělivost se mnou.

Tvůj skoro domovský klub Boro v Brně už nefunguje, mrzí tě to? Přece jenom jsi tam začínala.

Srdcová záležitost, zaplivaná putyka, ostrov ve vzpomínkách. Škoda toho místa. Ale není potřeba se z toho hroutit. Existuje spousta dalších míst, i ta, která ještě neznám.

Hrála jsi už v Olomouci? Máš k ní nějaký bližší vztah?

V Olomouci jsme hráli naposled, tuším, v listopadu. Zůstala jsem, borci jeli domů a já se hrozně zlila v Ponorce. Dobrých čtyřicet minut jsem ležela ve vchodě jednoho domu opodál. Prošlo asi třicet lidí. Dvacet si mě všimlo, patnáct vysmálo a zbylých pět se dotazovalo na můj ne příliš příznivě vypadající stav. Nocleh na kolejích. Ranní bufáč. Olomouc mám ráda.

Letošní Majáles UP v Olomouci je spjatý s číslovkou pět (pátý ročník po obnovení tradice majálesů v Olomouci). Znamená pro tebe tohle číslo něco?

Tak to věnuju píseň pro těch pět, kteří se o Muchu tehdy báli.

Prozradíš svůj nejabsurdnější zážitek spojený s hraním?

Nedávno na mě jedna holka při písni Narkoraga křičela: „Na tom jsem vyrůstala!“, píseň ale hrajeme asi jen rok. Nebo taky můj zlomený nos po koncertě v Krnově. Tančili jsme s basistkou kapely Ajdontker a srazili se čelně. Šok, krev a nemocnice, kde jsem se před pětadvaceti lety narodila. Rozflákané umyvadlo, medvědi na hradě Točník… Furt něco, to něco, co k tomu neodmyslitelně patří.

Máš nějaký vzkaz pro návštěvníky olomouckého majálesu?

Možná si nevezmu podprsenku.

 

Mucha zahraje 5. května na hlavní scéně na Korunní pevnůstce od 18:45.

Ptal se: Tomáš Krejčiřík, foto: archiv kapely