Márdi z Fixy: První majáles? Bubeník se zasekl, tak jsme se odplížili
Kapela Vypsaná fiXa, to je frontman Márdi, kytarista Mejla, basák Mejn a bubeník Pítrs. Směs melodií, energie a občasné psychedelie ze San Piega. Vznikli v roce 1994 a svou první řadovou desku Brutální všechno vydali o sedm let později. Zatím poslední počin jejich bohaté diskografie je album Krásný smutný den. Nezaměnitelnou součástí skupiny jsou surrealistické texty, které zazní i během jejich koncertu na olomouckém majálesu, a to 4. května ve Zbrojnici. V rozhovoru zpěvák a kytarista Márdi vzpomíná na školní léta, natáčení alba k muzikálu Malý princ či na to, jak přišel ke své oranžové kytaře.
Na majálesech hrajete často, jaký k nim máš vztah? Pamatuješ si svůj první?
První majáles si pamatuju dost dobře. Bylo to v našem městě, kterýmu říkáme San Piego, ale jmenuje se Pardubice. Hráli jsme tam na majáles s kapelou K.R.K., ve který jsem hrál před Vypsanou fiXou. Měli jsme automatickýho bubeníka a ten přestal fungovat. Takže jsme vůbec nezačali hrát a trapně jsme se odplížili. Byla to totální blamáž. Na dalších ročnících jsme už pak hráli mnohem lépe s fiXou a dokonce jsme na kolejích, kde se majáles odehrával, měli řadu let i zkušebnu. Vztah k téhle akci je za ty roky velkej – na těch prvních ročnících se děly neuvěřitelný věci. Třeba přijel Chaprál Crazy Plesk a naházel do lidí vložky namazaný hořčicí a kusy syrovýho masa. Přišlo mi, že to bylo takový menší, hrálo se na mnohem horších pódiích s horším aparátem, ale ty lidi byli neuvěřitelně rozjetý.
Letošní téma olomouckého majálesu je škola. Jaký předmět tě ve škole nejvíc bavil? A jakou hru jste ve škole hráli nejraději o přestávkách?
Na střední škole mě asi nejvíc bavila literatura, historie a fotbal, kterej jsme hráli na těláku skoro furt, protože si náš třídní potřeboval dodělat třídnici. On byl totiž tělocvikář a administrativně to nezvládal. Tak nám vždycky hodil míč a řek „Hrajte“. (smích) O přestávce jsme si všichni hráli před holkama na někoho jinýho. To je taková dost správně přiblblá hra.
Jaký máš vztah k Olomouci? Máte nějaký vtipný zážitek z olomouckých koncertů?
Olomouc je fajn město. Studovala tady moje ségra, a tak jsem sem občas zajel i mimokoncertně
. Lidi tady poměrně brzy vycítili, že jsme dobrý a to nám dalo a dává křídla. Akorát nás jednou v jednom klubu fakt hustě okradli, a tak už jsme tam nikdy nehráli. Jednou jsme taky hráli s Pítrsem jen ve dvou v Českým rozhlase a byl to neuvěřitelně bizarní koncert, kterej dal ještě ke všemu nějakej dobrák na YouTube. Kdo se chce pobavit, ten si to může najít a pustit. Jinak jsme tady několikrát fakt dobře zapařili a z toho přišly ty vtipný akce, který tady nebudu rozebírat, protože je to mnohem míň zábavnější, než ten koncert ve dvou.
Už spolu hrajete 22 let, vydali jste 7 alb, jste tátové. Co se pro vás v posledních letech změnilo? A co máte letos v plánu?
Začali jsme makat na další desce. Tenhle rok doděláme písničky, naučíme se je dobře hrát a pak se budeme snažit celej tenhle materiál dobře natočit s Ondrou Ježkem. Letos se sklizeň fakt zadařila, tak doufáme, že to dobře zkvasí.
Myslím si, že se ani nic moc mimo našich ksichtů nezměnilo. Jsme čtyři podivíni, kteří zjistili, že dohromady dobře hrajou, a tak si to užíváme a postupem času se umíme navzájem více chápat a tolerovat. V kapele máme dohromady už sedm dětí, o který se všichni staráme, milujeme je a nikdo se na ně nevykašlal, což se o mnohých jiných chlápcích říct nedá. Jsem na celou partu fakt hrdej, i když teda občas je ta existence těžší a bolí to a „sere“ se to, ale vlnovka se vždycky zvedne. A tak je to furt dokola. Jak zpívá Krucipüsk: Rokenrol, to není prdel, to je ku*va těžkej vůz. To platí.
I na zatím poslední desce Krásný smutný den jste spolupracovali s producentem Ondřejem Ježkem. Chtěli jste se vrátit ke svým punkovým kořenům?
My jsme se nikdy za punk nepovažovali. Vyrůstali jsme na Pixies, Pearl Jam nebo The Cure. Na poslední desce jsme se snažili zaznamenat to, jak hrajeme dohromady, a snažili jsme se poztrácet co nejméně společný bioenergie, kterou vytváří v různé kvalitě každá parta. Vždycky se to v těch kabelech ztrácí, tak toho musíš vyrobit hodně, aby to tam bylo. No a Ondra Ježek je právě na tohle ten nejlepší šaman.
Nedávno jste vydali CD Planety malého prince k muzikálu Malý princ. Album jste nahrávali s dětmi ze ZŠ Montessori Pardubice. Jak tenhle projekt vznikl? Jaké byly děti při natáčení?
Děti byly naprosto skvělý a napsaly výborný texty. Celý to vzniklo tak, že mi jejich učitelka Marcela donesla texty a já je zhudebnil, a pak jsme to dohromady s dětma a s kapelou nahráli. Zároveň to má upozornit na problém, že děti v téhle škole mají hrozně málo místa a musejí se v pátý třídě rozdělit zpátky do normálních tříd. A to je škoda. Snad to u nás někdo pochopí a pomůže jim.
Už dekádu pořádáte letní festival On The Road. Na co se mohou návštěvníci u Lázní Bohdaneč těšit tentokrát?
Letos to bude zase dobře našláplý! Zahrajeme my, Prago Union, Jiří Schmitzer, Volant, Dukla Vozovna nebo třeba Znouzectnost. Festival začali objevovat i lidé z jiných měst a z Olomouce taky vždycky někdo přijede. Má svou poetiku i stabilní kapacitu. Je v přírodě a je tam pohoda. Nezbývá než znova všechny pozvat, aby přijeli poslední víkend v srpnu do Neratova u Lázní Bohdaneč a doporučit jim, aby využili předprodej, protože poslední dva ročníky byly vyprodaný. Letos ještě taky pořádáme velkej koncert fiXy v Praze 18. srpna na Střeleckým ostrově.
Ještě taháš inspiraci z kazet ze staré zkušebny? Co tě v poslední době inspiruje?
Před časem jsem ty kazety projel a pak jsem je všechny vyhodil. Nebylo tam už nic, co bych si nepamatoval a co by za něco stálo. Co nepotřebuješ víc než dva roky, vyhoď – uleví se ti. V poslední době mě asi nejvíc inspiruje právě ten náš finální demáč, kterej mám pořád v uších a je to taková zvuková kulisa k rozhlížení se po tomhle světě.
Nedávno zemřel producent Beatles Goerge Martin, jejich takzvaný pátý člen. Někde jsem četl, že jsi na nich vyrůstal. Jaké jejich album tě zasáhlo nejvíc a proč?
Nejvíc mě zaujala jejich deska Sgt. Pepper (Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band), protože ji doma máma poslouchala pořád dokola. Jako malýho kluka mě neuvěřitelně hypnotizoval obal desky. Myslel jsem si, že celej ten svět z toho obalu a ta hudba je tam někde za látkovými potahy reproduktorů. Že je to taková říše za reprákem a láká mě, abych šel dovnitř. Tak jsem to udělal.
Zapojuješ se často do projektů pro dětské posluchače. Jak jsi se dostal například ke Kašpárku v rohlíku?
To mi takhle zavolal Ondra Pečenka, kterej projekt s Davidem Dvořákem založil, a zeptal se 
mě, jestli tam nechci něco nazpívat. Tak jsem řekl, že jo. Ale teď se spíš věnuju společně s bubeníkem Pítrsem projektu Mixle v Piksle, kde se snažíme do školkovejch dětí dostat rokenrolovej zvuk. Po koncertě mlátěj děti do bubnů, vazběj na kytaru a zjištujou, že disko z rádia je trapný a vyměklý.
Pořád hraješ na svou oprýskanou kytaru Jolanu, nebo využíváš i jiné? Jaký je její příběh?
Když se rozpadla kapela, v který jsem hrál před fiXou, tak jsem tuhle kytaru vyměnil s kytaristou za zpěvovej mix Vermona. Já jsem totiž v té rozpadající se skupině zpíval a on pak měl zpívat v jiný kapele a neměl zpěvovej aparát. Já zas neměl kytaru a pořád jsem si Jolanu půjčoval do již vzniklé fiXy. On si nakonec sehnal podle něj lepší nástroj. Tak jsme udělali výměnnej obchod a rozešli jsme se. O té doby hraju jen na ni. Mám ještě dvě další Jolany na náhradní díly, ale ani jedna nehraje tak dobře jako tahle. Nedávno jsem ji omylem nechal v noci opřenou u zkušebny. Když jsem se vrátil, tak už tam nebyla. Byl jsem z toho hodně smutnej, ale nakonec se ukázalo, že kolem šli dva studenti, kluk s holkou, z kalby, zachránili ji a druhej den mi ji vrátili, protože poznali, komu patří. Byla to klika. Měl jsem fakt radost a možná o to větší, protože v poslední době mám pocit, že žijeme v rozdělený společnosti, hejtujeme se navzájem všude, kde se dá, a tohle byl pro mě takovej dobrej záblesk toho, že to další přebije to před tím a hipík přestane zapadat.
Text: Tomáš Krejčiřík
Foto: archiv kapely; iReport/Petr Tibi