Jaromír Švejdík: Priessnitz jsou do větru, Umakart na dyzajn

Umakart vznikl před necelými deseti lety. Sestava Jaromír Švejdík, Jan P. Muchow, Dušan a Tomáš Neuwerthovi a Jiří Hradil ručí za kvalitu. Možná dokonce představují to nejlepší, co nám může domácí scéna nabídnout. Zeptali jsme se zpěváka Jaromíra, co má rád a na co se těší.

Proč jste vydali desku po tak dlouhé odmlce? Co se stalo? Co se změnilo?

My jsme příležitostná parta, asi nikdy nebudeme vydávat alba co dva roky, jak je zvykem. Tuším, že až vyjde další naše deska, někteří z nás už budou v důchodu.

„Vyměnili“ jste Járu Rudiše za Honzu Těsnohlídka. Lze vůbec tyto dva spisovatele porovnávat? Mají něco společného?

Ano, mají. Mají rádi naši muziku, aspoň to tvrdí, někdy. Ale my je máme rádi taky, někdy občas…

Kamarádka jednou popsala Umakarty jako „učesané Priessnitz“. Co na to říkáte? Souhlasíte?

To jsou dva světy, které se nedají srovnávat, ale v jádru má kamarádka pravdu. Priessnitz jsou víc “do větru” a Uma zas na “dyzajn”.

Jak s odstupem času hodnotíte desku Manuál? Dá se říct, která z desek je lepší? Která z nich se vám lépe hraje na koncertech?

Nejlepší deska je ta, která ještě není natočena… Ale myslím, že písničky na obou albech jsou jako naše děti, kdy jedni jsou premianti a druhým to tolik nejde, ale my je máme rádi všechny stejně.

Existuje nějaká písnička, která na koncertě nikdy nesmí chybět? A naopak něco, co neuslyšíme vůbec?

Asi by neměl chybět Brněnský drak…. A co neuslyšíte, se uvidí, teda uslyší, teda neuslyší. To fakt netuším.

Jak vzpomínáte na natáčení s Václavem Neckářem? Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu to asi vůbec nebylo jednoduché… Jak se vám vůbec Dobrý časy líbí?

Mně osobně se ta práce na desce líbila. Jednou za čas si věci sednou a všechno jde tak nějak samo. To je případ Dobrých časů.

Na závěr – jaký máte vztah k Olomouci? Je pro Vás Olomouc něčím speciální? Těšíte se na koncert na Majálesu UP?

Já mám Olomouc moc rád, pro její atmosféru, jakoby jiné vnímání času, a samozřejmě se tam pokaždé těším.

Připravila Karolína Petrová, foto Dušan Tománek