Pipes and Pints: Pořád jsme obyčejní kluci, co jdou za svým snem
Majálesovou jízdu zakončí ve středu 8. května na Korunní pevnůstce pražská punkrocková pětice Pipes and Pints. Jejich koncerty jsou natolik živelné, že do víru poga pohltí i náhodné kolemjdoucí. Zkraťte si čekání na řádění v olomouckém kotli rozhovorem s bubeníkem Lukášem Vincourem.
První album Until We Die jste vydali v roce 2009. Loni vám vyšla druhá deska – Found and Lost. Co se za ty tři roky, které uplynuly mezi jednotlivými nahrávkami, změnilo? Jsou Pipes and Pints jiní?
Změnilo se toho spoustu. Objeli jsme v podstatě celou Evropu přes východ na západ (Rusko, Ukrajina, Rumunsko, Anglie, Francie, Itálie…). Ještě nám tedy chybí Skandinávie, ale i té se snad brzy dočkáme, a zbytek světa. Jinak jsme se stihli skoro rozpadnout, hledali jsme nového zpěváka, ale naštěstí vše zůstalo při starém. Nahrávky samotné jsou také odlišné. Found and Lost je melodičtější, rozmanitější, skvěle se na ní podepsal náš producent Darien Rundall, který nám dal obrovskou školu a posunul nás zase o kus dál. Jinak jsme stále ti obyčejní kluci, co se sešli v Praze a jdou společně za svým snem…
Máte za sebou mnoho zahraničních festivalů a také vlastní evropské turné. Paří vaši fanoušci napříč zeměmi stejně, nebo sledujete nějaké rozdíly?
Žádné evidentní rozdíly v jiných zemích nejsou. Tam, kde se chtějí bavit, se baví, kde ne, tak si jen tak podupávají nohou. Všeobecně jsou fanoušci divočejší směrem na východ, ale výjimka potvrzuje pravidlo.
V jaké zemi se vám hraje nejlépe, cítíte se za hranicemi jako doma?
Myslím, že se se všemi shodnu, když řeknu, že milujeme Francii. Spousta kapel tam nejezdí moc ráda, že tam nechodí lidi a jsou chladní. Ale my tam máme spousty přátel, za sebou výborné koncerty se super návštěvností a tohle léto tam jedeme i na nějaké festivaly, tak uvidíme. Navíc ty jejich palačinky a bramborové koláče – oh! V Evropě už povětšinou nejsou hranice, tak kromě jiné řeči se tu cítíme jako doma.
Býváte spojováni s bojem proti neonacismu a rasismu. Angažujete se v této věci nějak konkrétně?
Ano, je to tak. Všichni jsme byli dříve více či méně aktivně angažovaní v této problematice, ale i například pokud se jedná o práva zvířat a jiné aktivity. Podporujeme kampaň Good night white pride, hnutí, které razantně odmítá neonacismus, rasismus, diskriminaci a omezování osobní svobody. Náckové na naše koncerty nepatří!
Říkává se „Punk’s not dead“. Je podle vás tohle heslo stále aktuální, nebo by mohla být budoucnost punku v ohrožení?
Jak se to vezme. Jsou dva pohledy na to, co je a není punk. Pokud se jedná o hudební pojem, je určitě na vzestupu a stal se mainstreamovou záležitostí. Z druhého hlediska byl punk vždy bojem za svobodu, měl nějaké zásady, nepsaná pravidla a směr, kterým se chtěl ubírat. Tohle se vytrácí. Dřív bylo normální jako punkáč nejíst maso, bojkotovat McDonald‘s, otevřeně provokovat a říkat, co se ti nelíbí… Dnes je to z velké části módní záležitost. Takže „Punk’s not dead“? Nevím…
Jste aktuálními držiteli žánrových cen Anděl v kategorii Punk & Hard core. Jaký je váš názor na ocenění akademiků?
Určitě nás cena potěšila, hlavně z toho důvodu, že hlasovali lidi z médií, to je nám sympatické.
Ve středu 8. května završujete program olomouckého majálesu. Jaké vzpomínky máte vy sami na majálesy?
Majálesy jsou vždy super! Spousty lidí, co si užívají studentský svátek. A navíc v Olomouci míváme skvělé koncerty! Takže 8. května od 21 hodin bude pořádné PEKLO! Těšíme se…
Připravila Denisa Morongová, foto archiv kapely