Budoucí majálesový král Marek Eben: Dávali jsme si chleba s hořčicí a přišlo nám to skvělé

Mnoho lidí si ho pamatuje v roli Válečka ze seriálu Kamarádi, což byla jeho první filmová role. Tentokrát se však populární moderátor, herec a muzikant Marek Eben zhostí zcela jiného úkolu. Na rok se stane novým králem olomouckého majálesu. Na trůnu vystřídá nejmladšího panovníka v celé historii Univerzity Palackého, kajakáře a olomouckého sportovce roku 2013 Richarda Hálu. Osmapadesátiletý Marek Eben patří mezi nejoblíbenější české moderátory. Pravidelně uvádí sérii taneční soutěže StarDance, má vlastní televizní pořad Na plovárně, je frontmanem folkové skupiny Bratři Ebenové a účinkuje také v divadle. Královskou korunu si převezme poprvé za svůj život, a to ve středu 4. května ve 13 hodin na olomouckém Horním náměstí. V exkluzivním rozhovoru prozradil nejen to, kterého moderátora má nejraději, ale i jak prožíval svá školní léta. „Pamatuji si, jak jsem měl v sešitě od učitelky podtrženou větu červeně a za ní stálo: Neuvěřitelné formulace!“ zavzpomínal na základní školu.

Jaký máte vztah k Olomouci? Co vím, býváte nejčastěji v Praze a Karlových Varech.
V Olomouci jsme s Bratry Ebeny točili celou desku Tichá domácnost, u Karla Plíhala ve studiu. Mám na to krásné vzpomínky, bylo moc pěkné jaro a když všechny studentky odhodily kabáty, bylo to impozantní. Práce s Karlem byla zábavná a inspirující, ale i město má své velké kouzlo. Snědli jsme velké množství pizzy u Caesara a pořadí skladeb, jak budou na albu za sebou, jsme vymysleli na Svatém Kopečku. Karel říkal, že to dělá vždy tam. A měl pravdu, je to jedno z nejlepších míst, a zdaleka ne jen na stanovení pořadí. Jinak máte pravdu, našli jsme druhý domov u Karlových Varů a jsme tam velmi šťastni.

Letošním tématem majálesu je Škola základ života. Jak vzpomínáte na školní léta? Máte nějakou nezapomenutelnou příhodu?
Upřímně, vzpomínám daleko raději na konzervatoř než na základku. Není divu, nešla mi matika, fyzika, chemie, a na konzervatoři se nic z toho neučilo. Navíc to tam mělo úplně jiného ducha, připadal jsem si jako v Americe. Třeba pan profesor Digrin, který učil dějiny divadla a byl velkou kapacitou třeba na italskou dramatiku, tak ten během hodiny dělal jen dvě věci – buď si nacpával cigaretu, nebo ji kouřil. A zapálit si na jeho hodinách mohli i studenti, to je dnes něco naprosto nepředstavitelného.

Byl jste nějak ovlivněn k volbě předmětu studia? Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Vždycky jsem věděl, že bych chtěl dělat něco mezi divadlem a muzikou a k mé velké radosti se mi splnilo obojí. Když mi bylo tak dvanáct, chtěl jsem ovšem být rockovým kytaristou, což se mi teda nepovedlo.

Jaký byl váš nejoblíbenější předmět a který jste naopak neměl rád?
Na základce jsem byl zoufalý z té matiky, fyziky a chemie, docela mě bavil dějepis. Na konzervatoři potom čeština a všechny ty fajnové předměty jako melodram, šanson, piano, kytara, v těch jsem se cítil daleko víc doma. Ale měli jsme taky rok klasický balet. Myslím, že kdyby mě tehdy někdo natočil, dnes by se diváci asi počůrali smíchy.

A co poznámka, dostal jste nějakou? Za co?
Každou chvíli jsem nějakou chytil, tedy, opět na základce, na konzervatoři jsem byl absurdně vzorný. Na základce jsem ale platil za mírného průšviháře se třemi až čtyřmi trojkami na vysvědčení. Pamatuji si, jak jsem měl v sešitě od učitelky podtrženou nějakou větu červeně a za ní stálo: Neuvěřitelné formulace!

Jaké bylo vaše oblíbené studentské jídlo, měl jste nějaké?
Vlastně ne, protože jak základka, tak konzervatoř byly kousek od domova, takže jsem nechodil do školní jídelny a ani těch studentských hospod jsem si moc neužil. Ale když jsem chodil jako kluk do Dismanova rozhlasového souboru, dávali jsme si v kantýně v rádiu za dvacetník chleba s hořčicí a přišlo nám to úplně skvělé.

Za svou kariéru jste účinkoval v mnoha pohádkách. Na jaké natáčení vzpomínáte nejraději a proč?
Určitě na Líného Honzu, protože to byla jediná příležitost, zahrát si s paní Danou Medřickou. Úžasná herečka, to jsem jen koukal.

Máte už zkušenost s kralováním? Jaký budete majálesový král? Minulý panovník byl přes sport, teď to vidím spíš kulturněji…
Zatím jsem žádného krále nehrál, takže to pro mne bude nová zkušenost. Jsem zvědav, co to se mnou udělá, třeba si pořídím nějakého tiskového mluvčího, aby mi hledal články, to je prý teď v módě.

Dodržujete prvomájový zvyk?
Máte na mysli polibek, nebo průvod? Jestli průvod, tak do toho už hodně dlouho nechodím. (smích)

Účastnil jste se nějakého majálesového průvodu?
Za mého mládí majálesy jako dnes nebyly, to je komunisti stihli zakázat. V průvodu jsme chodit museli, ale v tom prvomájovém, stavovská čest každého studenta byla zdejchnout se co nejdřív, takže mohu s hrdostí říct, že jsem nikdy nedošel k tribuně. Až když jsem byl státní zaměstnanec v divadle na Kladně, tam jsme museli ještě s jedním kolegou nést transparent, protože jsme byli nejmladší. A to bych nikdy nevěřil, když do takového transparentu foukne, co to s vámi udělá. A protože tuším, že na něm stálo něco jako „Divadlo Jaroslava Průchy zdraví slavné májové dny“, tak to víte, to mělo dobře přes tři metry, s tím by se dalo surfovat.

Poslední dobou zase hodně koncertujete se svými bratry. Nedávno jste hráli na předávání žánrových cen Anděl. Uvidí vás diváci i na letních festivalech?
Určitě budeme hrát i na festivalech, stačí se podívat na naše webové stránky, tam je celý koncertní program. Kromě toho jsme každou chvíli na Moravě a Olomouc je naše oblíbená štace.

Jako Bratři Ebenové jste obdrželi za platinovou desku Čas holin cenu Anděl 2014 v žánru folk&country. Proč se album jmenuje takto? Spolupracovali jste na předchozích deskách s někým ze zahraničí, nebo to byla tehdy premiéra?
Deska se tak jmenuje, protože mám pocit, že ta doba nějak zhrubla. A zahraniční spolupráci jsme měli poprvé, desku míchal britský zvukový mistr Phil Brown, který v minulosti pracoval třeba s Rolling Stones, Pink Floyd. Led Zeppelin či Jimi Hendrixem. To byl velký zážitek.

Zpíváte v písni skupiny Tata Bojs „Rubik a Kubrick“. Jak spolupráce vznikla? Hrával jste si s Rubikovou kostku, složil jste ji?
Napsal mi Milan Cais, jestli bych si to nechtěl zazpívat, a protože se mi ta písnička líbila, rád jsem to udělal. Rubikovu kostku jsme kdysi měli doma, ale asi bych ji už nesložil. Zato náš plovárenský rešeršista, Cyril Höschl ml. sestrojil z lega robota a ten ji poskládá jako nic.

Váš otec byl významný český skladatel vážné hudby. Tíhl jste od malička k muzice, nebo jste k ní přišel sám až později?
V naší rodině se hudbě dost dobře nedalo uniknout, takže mi to přišlo vlastně úplně přirozené, že se doma pořád na něco hraje nebo se o muzice mluví. Ale o kariéře vážného skladatele nebo interpreta jsem neuvažoval nikdy, na to jsem byl moc líný.

Nedávno jste se s dalšími osobnostmi fotil do kalendáře k připravovanému filmu o legionářích. Jaký je váš vztah k vojně a tomuto tématu?
Jsem pacifista, ale na vojně jsem byl dva roky. Ovšem bylo to v Armádním uměleckém souboru, takže vlastně skoro žádná vojna. Zato náš dědeček byl legionář, nejdřív přeběhl z rakouské armády do ruského zajetí a odtud se dostal až do francouzských legií. Takže z úcty k němu jsme na té fotce ve francouzských uniformách.

Nedá mi se nezeptat i na moderátorství. Kdo je váš oblíbený moderátor a co byste ještě rád uváděl?
Vždycky se mi líbil Johnny Carson, to byl moderátor trochu ze staré školy, ale s úžasným vtipem a noblesou. Některé jeho hlášky vešly do dějin, třeba když uváděl Oscary, přišel na jeviště a řekl: „Vidím tady spoustu nových tváří, zejména na těch starých tvářích“. A když se ptáte, co bych rád moderoval, víte, že nevím? Já už toho dělal tolik, včetně tak absurdních dobrodružství jako byl třeba letos Fotbalista roku, že ani žádné cíle nemám. Spíš čekám, co čas přinese.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste se nejvíce připravoval na moderování TýTý v roce 1991. Platí to stále?
Určitě. Tehdy mi bylo jasné, že je to šance, která přijde jednou v životě a nesmírně záleží na tom, jak se to povede. Nezapomeňte, že když jsem dělal TýTý poprvé, ještě nebyla ani Nova ani Prima, byly dva televizní kanály, jednička a dvojka, a taky nebyly žádné z cen, které se udělují dnes. Nebyli Andělé, Thálie, Lvi, nic z toho. Takže ten večer měl sledovanost, jaká se už nikdy nepovede, už jen z toho prostého důvodu, že těch stanic je mnohonásobně víc. Dva měsíce předtím jsem si vyčistil diář a nedělal nic jiného. Což tedy nebyl takový problém, protože v té době jsem nebyl zrovna na roztrhání.

V televizním pořadu Na plovárně jste měl řadu zajímavých hostů. Na které natáčení nezapomenete a proč?
To je velmi těžké říct, každý host je originál a přinese jiný příběh. Připadá mi to jako zázrak, že se člověk mohl potkat s lidmi, o kterých jsem jen s obdivem četl nebo poslouchal jejich muziku. Na festivalu v Karlových Varech jsme v posledních dvou letech začali s těmi největšími hvězdami točit Plovárny živě před publikem, a to je tedy velká masáž. Jako by nestačilo, že máte dělat rozhovor s Melem Gibsonem nebo Richardem Gerem, že je to v angličtině, točí se to, ale ještě na to kouká tak 1200 lidí. To je fakt kondenzovaný stres.

Přiznám se, že si bez vás taneční soutěž StarDance už ani neumím představit. Uvidí vás diváci i v dalším ročníku?
To mohu potvrdit. StarDance uvádím moc rád. V dnešní době je skoro zázrak vidět na obrazovce nějakou krásu, a ten tanec, když to někomu jde, fakt krásný to je. Obdivuji soutěžící, ale taky kapelu, vždycky se těším na ty neskutečné taneční kostýmy a taky na Terezu Kostkovou, která je výtečná moderátorská partnerka.

TEXT: Tomáš Krejčiřík | FOTO: archiv České televize | Petr Novák | Deník/Martin Divíšek